Dějiny a teorie hudby 2

Zapsat

Kód:

107DTH2

Zakončení:

Kredity:

Rozsah:

1+1/T

Vyučující:

Ivana Bažantová

Anotace:

Taneční umění je bezprostředně svázáno s hudbou. Zejména tempo, rytmus, ale i vazba na melodické případně další hudební předivo (melodie, frázování, výraz harmonie). Předmět má osvětlit dějinné cesty hudby a jejích vybraných osobností ve spojení s poučením o technických a teoretických jevech, které jsou k vyjádření hudby a jejích dějinných etap nezbytné, s důrazem na aktuální stav užívaných prostředků.

Požadavky:

V průběhu LS se píše jeden test, na závěr semestru písemná zkouška v podobě testu včetně zařazení poslechové ukázky a malého komentáře k ní.

Cíle studia:

Získat základní přehled vývoje hudby s jejími specifiky a hlavními možnostmi zápisu a také funkcemi ve společnosti zhruba do vyvrcholení renesance a prvních projevů baroka, rozpoznat v reprodukované hudbě některá stěžejní období, případně autory v opakovaných typických ukázkách.

Osnova (a sylabus):

4) Ars nova

5) Renesance: a) Pět generací franko-flámské polyfonní školy

b) Palestrina, Lasso

c) Regionální styly (chanson, madrigal, protestantská hudba)

d) Instrumentální a taneční hudba

Období ars novy přineslo během 14. století větší uvolněnost, pokrok v polyfonní hudbě (zejména v rytmické stránce) a také další prohloubení regionálních rozdílů (hudebně a jazykově). Probírá se ars nova francouzská, italská a anglická, její formy, základní vyjadřovací prostředky (kantiléna, moteto, principy menzurálního systému, hudební nástroje apod.), hlavní představitelé a jejich přínos. Dokumentace příklady.

V renesančním období po obecném úvodu sledujeme jednotlivé generace franko-flámských škol od 1420 do asi 1600. Blíže se seznámíme s díly Dufaye, Machauta, Ockeghema, Busnoise, Isaaka, Josquina, Willaerta, s benátskou (Gabrieli) a římskou školou. Širší záběr zaujme poznání díla Giovanni Pierluigi da Palestriny a Orlanda Lassa. Čtení ze srozumitelného textu k pochopení polyfonních praktik až hříček.

Ze světské hudby je pak kladen důraz na etapy italského madrigalu, francouzského chansonu a zejména rozvoji instrumentální hudby, a to i té, která pracuje s polyfonními vokálními partiturami na straně jedné a která je vázána na taneční formy na straně druhé. Zdůrazňovány jsou hudební směřování i programové prvky, připravující zrod baroka, rozvoj instrumentální hudby. Pozornost se věnuje skladatelům Pierre Attaignant, Clément Janequin, Claudie le Jeune, Cipriano de Rore, Philippe de Monte, Carlo Gesualdo da Venosa, Luzzasco Luzzaschi, Claudio Monteverdi, Martin Luther, Paul Hofheimer, Thomas Morley. K jejich stručné charakteristice a tvorbě zazní vždy nejméně jedna ukázka a (nebo) příklad.

Paralelně s dějinnými změnami jsou vysvětlovány teoretické jevy probírané hudby s ohledem, nakolik je jejich platnost až do současnosti.

Studijní materiály:

Gerald Abraham: Stručné dejiny hudby, Hudobné centrum Bratislava 2003

Václav Holzknecht: Kniha o hudbě, Orbis Praha 1964

Naďa Hrčková : Dějiny hudby II, Ikar Praha 2005

Miloš Navrátil: Dějiny hudby, Votobia Praha 2003

Michels Ulrich: Encyklopedický atlas hudby, NLN 2000

Bohuslav Vítek: Přehled dějin hudby (Faktografický souhrn), 1994

Poznámka: