Jiří Lehovec divotvorný

Vyučující:

Tomáš PETRÁŇ

Anotace:

Přednášející: Tomáš Petráň

Termíny a místo konání: 7,14,16,19,22,26,29. 1., vždy od 17:30-19h v NFA Ponrepo (bio Konvikt, Bartolomějská 11, Praha 1) + 20. 2. 2009, 10-13h na FAMU, KDT č. 217

Podmínky atestace: Zá/3 - zúčastnit se 4 projekcí v Ponrepu (povinně 7.1., 14.1.,19.1. + 1 libovolná), poslat mailem interpretační esej do 15. 2. na tomas.petran@famu.cz a zúčastnit se závěrečného kolokvia v pátek 20. 2. 2009 od 10-13h na FAMU, KDT č. 217

Poznámka: příspěvek 120 Kč na vstupenky bude účastníkům proplacen zpětně formou stipendia

Seznam všech projekcí:

St / 07.01. 17.30 DIVOTVORNÉ OKO / pásmo krátkých filmů / ČSR 1938-39 / celkem 77 min.

St / 14.01. 17.30 RYTMUS / pásmo krátkých filmů / ČSR 1939-45 / celkem 84 min.

Pá / 16.01. 17.30 PŘIZNÁNÍ / ČSR 1950 / + krátký film / celkem 104 min.

Po / 19.01. 17.30 SVĚT BAREV A TÓNŮ / pásmo krátkých filmů / ČSR 1951-54 / celkem 87 min.

Čt / 22.01. 17.30 ZLATÝ SEN / pásmo krátkých filmů / ČSR 1956-59 / celkem 97 min.

Po / 26.01. 17.30 MYKOIN PH 510 / ČSR 1963 / 93 min.

Čt / 29.01. 17.30 KOUZELNÁ SVÍTILNA / pásmo krátkých filmů / ČSR 1967-75 / celkem 73 min.

Požadavky:

Cíle studia:

Osnova (a sylabus):

Rozmach české meziválečné moderny, z retrospektivního pohledu bezesporu nejsvětlejší kapitola českého umění minulého století, měl, jak známo, svou Achillovu patu - český film. Oproti němé éře, jejíž „avantgardu“ můžeme hledat spíš v literárních archivech (na stránkách nerealizovaných scénářů) než ve filmotéce, se ve třicátých letech situace přece jen začínala měnit k lepšímu. Nejvýznamnější tvůrce, kteří přicházejí k filmu v tomto období, spojuje stejný cíl: přiblížit konečně české myšlení o kinematografii - a potažmo i praktickou tvorbu - tomu nejlepšímu, co se odehrávalo v uměleckém filmu v Evropě (centry dění byly Francie, předhitlerovské Německo a sovětské Rusko). Generace mladíků na prahu třicítky, v podstatě malá hrstka spřízněných duší, jejichž význam pro český film je nedocenitelný: Alexander Hackenschmied (ročník 1907), Jan Kučera (1908), Jiří Lehovec (1909), a přinejmenším ve svých nejranějších nekomerčních pokusech i Otakar Vávra (1911). Kritici a recenzenti s vysokými nároky na obsah i styl, zároveň mnohdy i umělečtí fotografové, filmoví experimentátoři, kteří se pokoušeli sladit své idealistické úsilí s nutností vydělat si živobytí v prozaických podmínkách českého prvorepublikového filmovnictví.

U příležitostí stého výročí narození nejvýznamnějšího českého dokumentaristy své generace Jiřího Lehovce (3.1.1909-11.12.1995) uvedeme v Ponrepu zatím nejrozsáhlejší přehlídku umělcovy tvorby. V sedmi večerech představíme Lehovcovo dílo chronologicky - od druhé poloviny třicátých let až do poloviny let sedmdesátých. Přehlídku doprovodí výstava Lehovcových fotografií ve foyeru Ponrepa.

***************************

Jiří Lehovec o umění a neumění

V třicátých letech vyrostlo Hnutí za nezávislý film a v Paříži vznikla celá řada speciálních studií, kde se takové filmy promítaly. Ale normální diváci chodili dál na komerční nebo dokonce kýčovou produkci americkou, francouzskou, německou a českou. To nabádá k myšlenkám na rozdělení, jaké je v ostatních uměních už dávno běžné. Existuje běžná, konzumní literatura, vedle toho krásné písemnictví. Je akademické, oficiální výtvarné umění a vedle toho se malují obrazy, které si nepověsí na zeď každý. V hudbě je těchto rozdílů celá škála: dechovka, klasika, pop-music i aleatorika.

Film tohle rozrůznění dosud neměl; až snad teď (...) se snad stane opravdovým uměním. Je pravděpodobné, že se vytvoří speciální produkce a autoři, kteří budou pro ni psát, točit a experimentovat, i diváci, kteří budou její díla navštěvovat. Vedle toho bude dál existovat komerční produkce, která bude zásobovat tradiční trh. Ideální bude, když obě budou ve vzájemném, zdravém a harmonickém poměru.

Popírat experiment není správné. Film souvisí s vizuální kulturou, která není dána a která se vyvíjí. Tradiční divák není schopen vidět, vnímat bez určité průpravy a kultivace. A je tu i moment retardace. To bylo v malířství, bylo to i v ostatních uměních, kdykoli se objevil nový směr. Dodnes jsou lidé, kteří nevidí všechny barvy - čímž nemyslím barvoslepé.

Neříkejme tedy experiment, říkejme tomu třeba zvláštní formy, avantgarda nebo špičkový film, ale v zásadě obsah pojmu popřít nelze.

Ale ani v této oblasti neplatí jiná dělítka a kritéria než: umění a neumění. Jiří Lehovec (1969)

Podrobný program projekcí PONREPO:

Středa 7.1. / 17.30: DIVOTVORNÉ OKO

Každý na své místo, ČSR 1938, spolurežie Jan Libora, 9 min.

Zkrocený živel, ČSR 1938, text komentáře Jiří Weiss, spolurežie Jan Libora, 9 min.

Žhavý jícen, ČSR 1938, 11 min., jako režisér uveden chybně K. Kohout

Kamenná sláva, ČSR 1938, text komentáře Jaroslav Seifert, spolurežie Jan Libora, 10 min.

Válka o zdraví, ČSR 1939, spolurežie Jan Libora, 10 min.

Jdeme na vodu, ČSR 1939, 9 min.

Milióny na dlažbách, ČSR 1939, text komentáře Jaroslav Seifert, 10 min.

Divotvorné oko, ČSR 1939, 9 min.

Musíte si představit, že člověk mé generace prošel dvěma válkami, mnoha převraty a změnami nejen režimů, ale i vkusu, mód a omylů a konjunktur. To vyžaduje velkou pevnost a odolnost - fyzickou i psychickou. Vzpomínám si, jak nám bylo třeba v osmatřicátém roce, když jsme poprvé museli dělat to, co se později stávalo pravidlem, podle pokynů „shůry“ střihově upravovat své filmy. Třeba Zkrocený živel. To byl film o krásné nové přehradě na jižní Moravě. Vranovská vodní stavba, to byla chlouba československé technické architektury. A musela se vystřihnout, protože to najednou byly Sudety. Hrál se film, ale sestříhaný, bez pointy - tj. bez smyslu. Podobně se musel upravovat i film o Praze Kamenná sláva - s básnicky upraveným koncem Jaroslava Seiferta, který se už v druhé republice nemohl hrát. Jiří Lehovec

Lehovec dělá v Divotvorném oku filmový průzkum nejprostších věcí z každodenního života, věcí, jimiž jsme stále obklopeni a jež právě proto známe jen z jednoho navyklého, nikoho nepřekvapujícího pohledu. Přibližuje se k nim s filmovým objektivem na nejmenší možnou vzdálenost, zvětšuje je do obludných a téměř nepoznatelných rozměrů a jejich skladbou vytváří dokumentární féerii vyspělé filmové sdělnosti a kultury. Antonín Navrátil

Středa 14.1. / 17.30: RYTMUS

Zachráněné štěstí, ČSR 1943, 2 min.

Miltex, ČSR 1942, 11 min.

Usměvavá práce, ČSR 1942, čes. tit., 10 min.

Pravý vítěz, ČSR 1943, 5 min.

Maličkost, ČSR 1943, 5 min.

Nevšední podívaná, ČSR 1944, 6 min.

Radostná práce, ČSR 1945, 11 min.

Zajatý hlas, ČSR 1939, 10 min.

Věrná hvězda, ČSR 1940, 12 min.

Rytmus, ČSR 1941, 12 min.

Rytmus se stal hlubokým estetickým zážitkem pro celou generaci diváků, kritiků i tvůrců. Bylo to zcela nové pojetí filmu, u nás neznámé, jako moderní básně tvarů, světel a stínů, pohybů a zvuků, technické básně triků. V létě 1941, na druhých Filmových žních ve Zlíně slaví Rytmus triumf, jakého se do té doby mohl nadít jen hraný film s bohatě placenou reklamou. Kritika se předhání v superlativech, ilustrované časopisy otiskují dvoustránkové reportáže z natáčení a interview s režisérem. Antonín Navrátil

Film Rytmus, který Jiří Lehovec dokončuje v roce 1941, tvoří v českém nehraném - dokumentárním filmu dominantu, jež jako by syntetizovala to nejlepší ze zkušenosti avantgardních tendencí našeho filmu. Eva Strusková

O Rytmu jsme měl určitou představu už před válkou, o tom, jak by měl vypadat a o čem by mohl být. Rytmus, to mělo být něco nového, neznámého, dost jsem se s tím trápil a mořil, až jsem to vlastně přenosil, a to dokonce víc, než jsem tušil. Když jsem odešel z Barrandova 1. dubna 1940 a založil si svou vlastní malou firmu, natočil jsem v ní (za vypůjčené peníze a státní podporu) Věrnou hvězdu - film o žárovce. Scénář jsem měl hotový ještě z Barrandova. Pak následovala zlínská epizoda a teprve po dramatickém útěku od Baťů jsem mohl pokračovat na Rytmu. Měl jsem štěstí, že jsem ještě včas a předem získal hudbu od E. F. Buriana. Nemohl jsem ho však uvést v titulcích, protože ho mezitím Němci zavřeli.

Bylo to neobvyklé - hudba předem. Ale byla to moje podmínka: složit film, tj. pásmo obrazu na hotovou hudbu. Inspirace filmu hudbou! Ovšem já jsem původně chtěl hudbu jinou a Burian mně to slíbil. Představoval jsem si ji víc rytmickou, k níž se bude filmový obraz líp komponovat a stříhat. Představoval jsem si ji jako pregnantní taneční hudbu, něco na způsob španělského bolera či fandanga, ovšem v české úpravě. A to Burian uměl. Ovšem už to nestihl. Nabídl mi proto jeden svůj starší unylý valčík, který složil pro film Čekanky. Obával jsem se, že Rytmus to nebude. Jiří Sternwald upravil pak hudbu podle mých představ (je také v titulcích uveden jako její autor). Výsledek předčil očekávání. Ukázalo se, že dvoutřetinový takt má svůj půvab - jen to chtělo míň ostrých střihů a víc prolínaček. Jiří Lehovec

Film Miltex z roku 1942 byl původně nevinný propagační film o textilce, která napřed patřila židovské rodině Mautnerů, pak nějakému německému treuhändrovi a nakonec byla znárodněna. Čili třikrát se to otočilo, film stále běžel, ale vždy v jiných úpravách a s jiným textem. Jiří Lehovec

Pátek 16.1. / 17.30: PŘIZNÁNÍ

ČSR 1950, hrají / Oldřich Lukeš, Oldřich Vykypěl, Jana Dítětová, František Kovářík, Radovan Lukavský, Rudolf Deyl; 80 min.

(+ krátký film Zlín, ČSR 1941, 24 min.)

K filmu Zlín, zakázce Baťových závodů, shromáždil Jiří Lehovec bohatý filmový materiál značných fotogenických kvalit, ač pořízený převážně metodou improvizace. Interní „skandál“ kolem díla vypuknul na jedné z pracovních projekcí, kdy se jistá prudérní dáma s velkým vlivem ve vedení firmy nanejvýš pohoršila „nad scénou, v níž vede mladá ošetřovatelka mladého adepta v trenýrkách a drží ho holou rukou za nahé rameno“, vzpomíná Lehovec. V záchvatu spravedlivého hněvu opustil režisér neprodleně studio, město Zlín i stejnojmenný film. Producent Elmar Klos pověřil dokončením snímku (samozřejmě již bez šokujícího záběru) Bořivoje Zemana.

Jako hlavní film uvedeme Přiznání, vzniklý za supervize Jiřího Weisse. Vypráví o čestném muži, který se za první republiky dostane do konfliktu se záludným kapitalistou a je nespravedlivě odsouzen. Za války je pak zajat okupanty a na nucených pracích v Německu využije příležitosti k výměně identity. Ke zdárnému rozuzlení zamotaného narativního přediva nemůže dojít dříve než v soudružsky předúnorové atmosféře prvních poválečných let. Jiří Lehovec Přiznáním debutoval jako režisér hraného filmu v éře vrcholícího stalinismu, což napovídá, proč se jedná o jeho asi nejméně známý a nejméně uváděný film. (mv)

Pondělí 19.1. / 17.30: SVĚT BAREV A TÓNŮ

Ludvík Kuba, ČSR 1951, 18 min.

Hudební jaro, ČSR 1952, 43 min.

Barevný svět Otakara Nejedlého, ČSR 1954, 26 min.

Dokumenty Ludvík Kuba a Hudební jaro přišly do kin současně, jako dvouprogram, a měly nečekaný úspěch. Po stovkách polopatistických schémat, kde místo lidí vystupovaly teatrální mátohy, trapně plnící pokyny režiséra, v nichž čeština komentářů se změnila v jalovou skládanku frází, se v Lehovcových filmech objevili živí, skuteční, nekamuflovaní lidé, jací jsou. (...)

V obou filmech se vydal na půdu u nás neprozkoumanou. Oba filmy tematicky těží z oblasti umění a tehdy byly i ze zahraniční tvorby známy jen nečetné pokusy tohoto druhu, zpravidla však spíše vykládající a hodnotící dílo určitého umělce, a dokument Alaina Resnaise Guernica, u nás dobře známý, byl příkladem zcela neopakovatelným a nenapodobitelným, stejně jako Hackenschmiedův Arturo Toscanini.

Lehovec ve svých filmech pracoval s živými uměleckými osobnostmi. Chtěl zachytit jejich všední, lidskou podobu a přes ni zpřístupnit i dílo. S Ludvíkem Kubou pak to byl i odvážný experiment technický. Ateliérové i exteriérové synchronní snímání autentické výpovědi člověka, dnes zcela běžné, bylo v době, kdy se ještě pracovalo se světelným záznamem a těžkopádnými zvukovými kamerami (které pro natáčení mimo ateliér potřebovaly speciální autobus), dobrodružným skokem do tmy. Tím spíše, že Lehovec chtěl, aby Ludvík Kuba na filmu aktivně spolupracoval (jak je dnes v podobných případech běžné), aby nerecitoval předem připravené sentence, ale vyslovoval se improvizovaně a volně. To byl v mnoha ohledech tvrdý zásah do konvencí a tradičního stylu, který přinášel změnu a nesnadno řešitelné problémy pro práci kamery (nikoli jednoduché „handky“, jak jsme zvyklí dnes, ale těžké ateliérové synchronní kamery na bytelném stativu) i pro střih.

Hudební jaro je (...) zobrazení Pražského jara 1951, ale vročení mezinárodního hudebního festivalu není podstatné, protože Lehovec netočí reportáž. (...) Na Hudebním jaru je nejcennější galérie portrétů předních domácích i zahraničních dirigentů. Poznáváme z ní nejen tváře, ale zejména rozdílný styl práce, to, jak každý z nich po svém vede orchestr, jak tvoří, a vždy znovu zaujme sekvence tím, jak Lehovec proniká do dirigentova stylu, odhaluje jeho osobitost, duševní vypětí dirigenta, sílu jeho myšlenky, kterou prostřednictvím gest a mimiky ovlivňuje desítky hráčů k vrcholnému výkonu.

Také další dokument Barevný svět Otakara Nejedlého má látku z oblasti umění a také to je portrét. (...) Lehovec modeluje profil Nejedlého jako sochař, nejprve v celkovém obrysu, pak v detailech, řadou intimních postřehů odhaluje jeho charakter. V těch letech byla taková pověra, že tvůrčí osobnost se sluší zobrazovat pouze prostřednictvím její tvorby a v souvislosti s její tvorbou, že není příliš žádoucí nahlížet do jejího soukromí, že divák si to prý dokonce nepřeje. Důvěrné poznání umělce a jeho díla, jež je Lehovcovým cílem, znamená však především důvěrné poznání člověka. Antonín Navrátil

Čtvrtek 22.1. / 17.30: ZLATÝ SEN

Příběh staré řeky, ČSR 1956, 31 min.

Praha matka měst, ČSR 1958, 38 min.

Zlatý sen, ČSR 1959, 22 min.

Filmový pohyb vytváří novou kvalitu věci. To jsem si znovu uvědomil, když jsem natáčel film Praha matka měst. Fascinovala mne tenkrát socha loretánské monstrance. Je to taková menší mariánská soška s připojenou monstrancí téměř půlmetrovou, krásná barokní práce vídeňských zlatníků, Báječná věc. Mně se k tomu líbila jedna partie Srnkovy hudby, které by jí pomohla vznášet se vzhůru. Sošku jsem umístil na točnu, kameru na hydraulický stativ a začal natáčet. Jak se soška začala otáčet a kamera stoupala, soška se začala vznášet a jako by byla bez tíže a zavrtávala se do nebe. Kruhový pohyb stolku a vertikální pohyb stativu působily dohromady šroubovitý pohyb vzhůru, který byl shodný s podobným pohybem těla Marie, takže se oba pohyby sčítaly a souzněly. Panenská královna, která se vzpíná k nebi, s rukou vztyčenou vzhůru - samé zlato, samý diamant, samý třpyt, no nádhera! Takto ji nemohl vidět ani zlatník, když na ní pracoval, ani ti lidé, kteří před ní dnes klekají v loretánské pokladnici.

Ještě bych měl k filmu Praha matka měst dodat, že poprvé jsem tenkrát natáčel na široké plátno a že jsme točili na americký Eastman, se širokou barevnou stupnicí. Poprvé zazářila z plátna barva zlata v plné sytosti, i sametová čerň pozadí.

K filmu se váže i aféra, spojená s Filmem a dobou. Jiří Hrbas otiskl v roce 1959 pracovní fotografii z natáčení filmu, na níž držím v rukou zmíněnou monstranci. Byl jsem pak obviněn, že se věnuji náboženským rekvizitám a religiózní tematice. Dokonce měla být scéna s monstrancí vystřižena z filmu... Film byl poslán na výstavu EXPO 58 a tam dostal zlatou medaili. Jiří Lehovec

Ve Zlatém snu pak (Lehovec) položil důraz na podrobné předvedení klenotů, zejména koruny. Se zasvěcenou zevrubností vyložil jejich historii, aby ve velebném toku dlouhých detailních záběrů nechal diváka okouzlit se třpytivou nádherou zlatého snu. Antonín Navrátil

Pondělí 26.1. / 17.30: MYKOIN PH 510

ČSR 1963, hudba / Zdeněk Liška, hrají / Karel Meister, Vlastimil Hašek, Ota Sklenčka; 93 min.

Mou ctižádostí byly i dlouhé hrané filmy - s nefabulovaným dějem, s dějem podloženým fakty (viz literatura faktu). Chtěl jsem je točit v reálu - nikoli v ateliéru, s neherci s civilním projevem, v rozptýleném světle, s ruční kamerou v pohybu atd. Ztělesněním většiny mých představ byl italský neorealismus. (...) S J. Z. Novákem jsme s velkou přesností sestavili v roce 1949 scénář o průkopníkovi kinematografu Viktoru Ponrepovi nazvaný Oživlý stín. Těsně před natáčením byl zamítnut s odůvodněním, že by šlo o „chválu živnostníků“. Podobné argumenty se vyskytovaly kolem filmu Mykoin PH 510, který popisoval objev českého penicilinu za války v soukromém podniku J. Frágnera. Původní scénář byl psán už před rokem 1948. Třikrát byl přepracován a čtyřikrát změnil jméno, než obsah odpovídal názorům cenzury v roce 1962. (!) Takže z toho byla vždy torza. A to nejen filmová, ale i duševní torza. Protože se neustále muselo nějakým způsobem reagovat a unikat. Jiří Lehovec

Ve filmu Mykoin PH 510 odkrývá (Lehovec) neznámou a zapomenutou historii, rekonstruuje ji v dramatický příběh zrodu českého penicilínu v době okupace, kdy dveře k mezinárodní výměně vědeckých poznatků byly neprodyšně uzavřeny a kdy se skupina mladých vědeckých pracovníků na podkladě zprávy v zahraničním časopise pokusila v neuvěřitelně skromných podmínkách vypracovat postupy, jimiž Fleming dospěl k objevení penicilínu. Antonín Navrátil

Čtvrtek 29.1. / 17.30: KOUZELNÁ SVÍTILNA

Jiří Trnka, ČSR 1967, 10 min.

Její první film, ČSR 1973, spolurežie Květa Lehovcová, účinkují Berta Reimannová, Miroslav Horníček, František Filipovský, 30 min.

Nejskromnější umění, ČSR 1974, spolurežie Květa Lehovcová, 17 min.

Kouzelná svítilna, ČSR 1975, 16 min.

V portrétu Jiří Trnka, tak odlišném od portrétů Kuby a Nejedlého, s maximální účinností využívá (Lehovec) výraznosti filmového detailu; skladbou detailů tváře, očí, rukou, prstů vzniká obraz síly umělcovy myšlenky, podmanivosti jeho génia, zde nejde o zkoumání „jak se co dělá“, ale zobrazení toho nepostižitelného, nevyslovitelného, co je za výsledkem umělcovy práce, pro každého viditelným a zřejmým. Zcela se vzdává komentáře, který by tady snad i rušil rytmickou sdělnost obrazu.

Inspirací k televiznímu dokumentu Její první film byla senzační informace pracovníků ČSFÚ Myrtila Frídy, Zdeňka Štábly a spisovatele Adolfa Branalda, že v Domově důchodců v Mariánských Lázních žije první česká filmová herečka, jedenaosmdesátiletá Berta Reimannová, rozená Friedrichová, která účinkovala v jednom z prvních českých hraných filmů Sen starého mládence.

Nejskromnější umění je odrazem Lehovcova filatelistického zájmu z mládí, ale zase to není jen film o známkách nebo o známkové tvorbě. (...) Je to obrazný koncert pro lidský um, lidské ruce a stroje, koncert dokonalosti a krásy. Mimořádná je práce kameramana Zdeňka Šibravy, jehož mnohaleté zkušenosti se zvláštními kameramanskými postupy, mikro-makro snímáním se speciálními optickými technikami umožnily pak na plátně až několikasetnásobné zvětšení nepatrné plochy poštovní známky bez nejmenší újmy na dojmu z její krásy i technické dokonalosti. Antonín Navrátil

Chcete-li, Jiří Lehovec je puntičkář. Jeho otálení a váhání však není projevem bloudící nejistoty. Jde mu o zpřesňování významu a cizelování tvaru. O profesionální dotaženost usiloval ve všech svých filmech, ať šlo o průmyslový snímek o textilní továrně či o film o malíři. Onen mihotavý obrázek andělíčka až po závěrečných titulcích filmu Kouzelná svítilna o laternách magikách, který nakonec potěší oko diváka, nechť je příkladem umění dotáhnout téma do závěru, finální tečky. Eva Strusková

Studijní materiály:

Poznámka:

Rozvrh na zimní semestr 2008/2009:

	06:00–08:0008:00–10:0010:00–12:0012:00–14:0014:00–16:0016:00–18:0018:00–20:0020:00–22:0022:00–24:00
Po
Út
St
Čt
Pá

Rozvrh na letní semestr 2008/2009:

Rozvrh zatím není připraven

Předmět je součástí následujících studijních plánů:

• Animovaná tvorba - bakalář (volitelný předmět)
• Dokumentární tvorba - magistr (oborový předmět, fakultní předmět, volitelný předmět)
• Dokumentární tvorba - bakalář (oborový předmět, volitelný předmět)
• Animovaná tvorba - magistr (fakultní předmět, volitelný předmět)
• Scenáristika a dramaturgie - bakalář (volitelný předmět)
• Scenáristika a dramaturgie - magistr (fakultní předmět, volitelný předmět)
• Režie - bakalář (volitelný předmět)
• Režie - magistr (fakultní předmět, volitelný předmět)
• Kamera - bakalář (volitelný předmět)
• Kamera - magistr (fakultní předmět, volitelný předmět)
• Produkce - bakalář (volitelný předmět)
• Produkce - magistr (fakultní předmět, volitelný předmět)
• Audiovizuální studia - bakalář (volitelný předmět)
• Střihová skladba - bakalář (volitelný předmět)
• Střihová skladba - magistr (fakultní předmět, volitelný předmět)
• Zvuková tvorba - bakalář (volitelný předmět)
• Zvuková tvorba - magistr (fakultní předmět, volitelný předmět)
• Fotografie CZ - bakalář (volitelný předmět)
• Fotografie CZ - magistr (fakultní předmět, volitelný předmět)
• Audiovizuální studia - magistr (fakultní předmět, volitelný předmět)