Archeologie médií

Předmět není vypsán Nerozvrhuje se

Kód Zakončení Kredity Rozsah Jazyk výuky Semestr
373AM ZK 2 3T anglicky, česky letní

Garant předmětu

Jméno vyučujícího (jména vyučujících)

Výsledky učení dané vzdělávací složky

Student se seznámí s dějinami mediálně-archeologického výzkumu; získá přehled o klíčových metodách; pochopí význam výzkumu a dějin médií ve společenském kontextu, včetně tzv. zapomenutých konceptů ve smyslu paralelních dějin médií.

Forma studia

Přednášky, četba literatury, diskuse.

Předpoklady a další požadavky

žádné

Obsah kurzu

Archeologie médií

Kurz nabízí základní vhled do historických, teoretických i praktických aspektů spojených s mezioborovou disciplínou archeologie audiovizuálních médií. Součástí kurzu je seznámení s genealogií této interdisciplinární oblasti výzkumu, včetně jejích společenských, technologických a uměnovědných kontextů ve světovém i v českém prostředí. Kurz zahrnuje aktuální změny spojené s procesy digitalizace a konvergence médií, včetně otázek archivace a restaurace mediálních artefaktů. Kurz uvede posluchače do základů terminologie, metodologie a historické problematiky různých oborových interpretací tohoto nového a rychle se rozvíjejícího nástroje výzkumu.

Kurz je zaměřen na dějiny i na současnost audiovize, jednotlivé přednášky pojednávají vznik a zánik různých forem technických obrazů (fotografie, film, video, zvuk), archeologii technologie záznamu, přenosu a tvorby zvuku (audionosiče, sítě, kódy, signály) s ohledem na aktuální otázky jejich archivace, migrace a distribuce. Oproti lineární koncepce klasického pojetí dějin umění nabízí archeologie médií možnost používání příčných diskursů, využívá volněji metody a nástroje exaktních i humanitních oborů a inspiruje se často tvorbou umělců (Paul de Marinis, Paul Panhuysen, Jeffrey Shaw, Werner Nekes, Gustav Deutsch, Péter Forgács, Martin Howse, Zoe Beloffová, Gebhard Sengmüller, Andrej Smirnov). Část výzkumu mediální archeologie se zaměřuje také na otázku intertextuality, remediace, materiality, archivování a ekologie v postmediální společnosti, případně na genealogii narativních vzorců, migrujících napříč časem i napříč médii psaného a mluveného slova, výtvarného zobrazovaní, dějinami vědy, techniky, filosofie, nebo antropologie.

Anotace přednášek a seminářů, informace o lektorech

Imaginární média, aneb stroje pohyb časem: umění, archeologie, zapomnění a koncepce „hlubinného“ času Miloš Vojtěchovský

Termín archeologie médií nacházíme zhruba od 80let dvacátého století v textech o „nových dějinách“ filmu a audiovize, o nových koncepcích kulturních dějin a postupně i u teoretiků a historiků nových médií. U vzniku mohla stát obava ztráty historické paměti, vyvolané bleskovým rozvojem elektronických sítí, procesy digitalizace a rychlým „stárnutím“ technologií záznamu a systémů distribuce. Postupně byly zavedeny verze archeologie médií jako 1.„dějin všeho co se ztratilo, nebo bylo zapomenuto“ (Siegfried Zielinski, Bruce Sterling), 2. jako interdisciplinární pokud o revizi dějin kinematografie (Thomas Elsaesser) a 3. studium navracejících se opakujících a proměňujících „vzorců“ a témat v čase (Huhtamo, Bolter a Grusin). Krátký úvod do terminologie propojení archeologie a teorie (elektronických médií) bude představen na příkladu několika děl audiovizuálních umělců, reflektujících slast v odkrývání zasuté minulosti. (Paul DeMarinis, Woody Vasulka, Zoe Beloff, Ken Feingold, Susanne Treiser, Julius von Bismarck, Martin Howse). Jaké jsou vztahy mezi zálibou v uchovávání, zaznamenávání, opakování, zrychlováním (quicktime) a mizením v limbu „hlubokého času“ (deep time) médií?

Miloš Vojtěchovský, FAMU

6.3. Mé myšlenky, mé celé bytí se pohupují na loďce. Archeologie imerze a vítané pocity nevolnosti Lucie Česálková

Uplynulý rok 2016 byl v oblasti průmyslu s VR technologiemi prohlašován za přelomový. Přístroje dříve dostupné jen omezenému počtu uživatelů se dostaly na trh coby cenově dostupnější, přibylo výrobců i dodavatelů obsahu. Koncept přenesení diváků do uzavřeného, iluzorního vizuálního prostoru se nicméně nezrodil před několika málo lety, ale je pevně ukotven v tradici dějin umění. Přednáška bude v dějinách umění a médií sledovat proplétání tři komplementárních klíčových tendencí – snahy omezit distanci diváka a uměleckého díla, snahy podpořit pohlcení diváka obrazem a snahy vytvořit (uzavřený) iluzorní/ virtuální prostor. Vytváření iluzorních prostorů o 360° prostřednictvím fresek a nástěnných maleb, panoramata, stereoskopii, díla gesamkunstwerky, projekty pro světové výstavy 20. století i díla digitálních technologií a éry zdokonalování brýlí pro virtuální reality představí v kulturním i sociálním kontextu a s poukazem na emocionální i estetické účinky.

Doc.Lucie Česálková Ph.D je filmová historička a publicistka. Působila na Ústavu filmu a AV kultury FF MU v Brně, je vedoucí oddělení výzkumu Národního filmového archivu a šéfredaktorkou časopisu Iluminace. Zabývá se dějinami médií a mediálních technologií, dějinami nonfikčního a dokumentárního filmu a oblastí tzv. užitkového filmu (useful cinema). Editovala řadu sborníků a publikovala svou disertaci Film před tabulí. Idea školního filmu v prvorepublikovém Československu (2010) a knihu Atomy věčnosti. Český krátký film 30. až 50. let (2014). Její kratší práce lze nalézt v řadě domácích i zahraničních antologií a odborných časopisů (Film History, The Moving Image, Memory Studies). Dramaturgicky spolupracuje s domácími filmovými festivaly, je editorkou 4-DVD Film náš pomocník. Český krátký film 50. let. Ve spolupráci s Petrem Ingerlem připravila výstavu Brněnský Devětsil. Multimediální aspekty meziválečné avantgardy (Moravská galerie 2014).

NFU oddělení výzkumu

13.3.Samuel Morse - telegraf, signál a nelineární dějiny, Robert Horvitz

Samuel Morse nebyl obchodník, nebo inženýr, ale umělec a k telegrafu se dostal přes umění a smrt. Uměním protože chtěl studovat malířství v Europě a kvůli smrti ženy. Vynález telegrafu byl pro něho způsobem jak překonal vzdálenost a osamění. Morse jako malíř je dnes skoro zapomenut, ale jeho kodovací abeceda vedla k technologii telefonu, satelitů a Internetu. Samuel Finley Breese Morse (1791 – 1872) se zasloužil o rozvoj telegrafické komunikace v devatenáctém století a v roce 1838 změnil telegrafický kód pojmenováný jako Moreseova abeceda. V dopise Kongresu v roce 1844 napsal “telegraf je stroj síly, ať už v dobrém nebo ve zlém, všichni se budou snažit jej dostat do svých rukou a měl by zůstat pod kontrolou státu, spíš než v moci jednotlivců a firem...”

Robert Horvitz je výtvarný umělec, teoretik, mediální expert a aktivista. Po studiích na univerzitě v Yale se věnoval umělecké tvorbě a postupně také kritice a teorii výtvarného umění. Mezi lety 1972 a 1976 psal pro Artforum, v letech 1976 - 1986 působil jako redaktor časopisu CoEvolution Quarterly (později Whole Earth Review), kde se zabýval konceptuálním a zemním uměním. Vyučoval na akademii Phillips a Abbot v Andovere, na Massachusetts College of Art v Bostonu, na Rhode Island School of Design, na MIT's School of Architecture a na univerzitě v Yale. Od roku 1992 žije a pracuje v Praze, zabývá dějinami technologie, svobodou médii a volným přistupem k informacím. Od roku 1999 vyučuje dějiny umění a umění na internetu na Anglo-American University v Praze. http://mujweb.cz/horvitz/index.html

27.3.Purkyně – Nevole: Obrazy z očí samých, Kateřina Svatoňová

Přednáška vychází z mediálně archeologického výzkumu českého iluzivního a virtuálního prostoru, zkoumání obrazů, které ztrácejí běžné úběžníky „normalizující“ renesanční perspektivy, odpoutávají se do volného prostoru, obklopují diváka a nabízejí mu ponor do abstraktních pohyblivých obrazů. Zaměřím se na dva význačné solitéry české vědy – Jana Evangelisty Purkyně a Svetozara Nevole, kteří se pokusy na sobě samých přibližovali zákonitostem vidění a vnitřního zraku – normálního i psychopatického – a pokoušeli se tyto vnitřní obrazy zviditelnit ve vnějším prostoru pomocí nejrůznějších médií. Ze zcela jiné pozice se tak přibližovali abstraktním (pohyblivým) obrazům a obrazcům a estetice experimentálního filmu. Během přednášky mě budou zajímat, jak jejich výzkumy, texty, obrazy a aparáty na zviditelnění neviditelného, tak aktualizace takto pojímaných obrazů současnými umělci či filmovými postupy.

Kateřina Svatoňová je teoretička filmu a médií. Od roku 2009 působí na Katedře filmových studií FF UK, kde je od roku 2015 vedoucí. Dlouhodobě se věnuje teorii, historii a filosofii médií, mediálně-archeologickému výzkumu (české) modernity, proměnám (vnímání) prostoru a času ve vizuální kultuře, paralelním dějinám kinematografie a vztahu filmu a jiných médií. Je kurátorkou několika výstav z dějin filmu a médií, (spolu)editorkou monotematických periodik a odborných publikací (např. spolu s Kateřinou Krtilovou Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií) a autorkou knih 2 ½ D: Prostor (ve) filmu v kontextu literatury a výtvarných umění (2008), Odpoutané obrazy: Archeologie českého virtuálního prostoru (2013) a Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery (2016).

http://film.ff.cuni.cz/htm/svatonova.htm

20.3. Metody archivace a restaurování mediálního obsahu. (encyklopedie, knihovny, archivy a vzdělání), Matěj Strnad, (NFA)

Důležitou součástí archeologie médií je studium „materiality“ mediálního díla a metodologie archivování a restaurování mediálního obsahu. Například Wolfgang Ernst vidí mediální archeologii jako „diagramatiku“, jako způsoby „remediace“ mediálních dějin. Důležité jsou otázky technologicko-matematického zázemí moderních médií, problematika kódu a softwaru, struktury a systémy ve kterých je mediální artefakt ukládán, remediován a distribuován. Matthew G. Kirschenbaum aplikuje metodu forenzní počítačové technologie na nová média a analyzuje funkci a roli archivu v digitální epoše.

Matěj Strnad absolvoval magisterské studium na Centru audiovizuálních studií FAMU, v NFA je koordinátorem projektu „Digitální restaurování českého filmového dědictví”. S Helenou Bendovou spolueditorem interdisciplinárního sborníku teoretických textů společenských a humanitních věd Společenské vědy a audiovize (NAMU). Zabývá se převážně praktickými i teoretickými otázkami archivů, digitalizace a restaurování filmu a nových médií.

http://eea.nfa.cz/cz/tym/matej-strnad/

3.4. Alarm: za kulturní techniky synchronizace, Tomáš Dvořák, (FAMU)

Tomáš Dvořák sleduje historický vývoj kulturních technik synchronizace, tedy způsobů, jimiž jsou osoby, věci a události konstituovány jako svoji „současníci“. Vychází z rozboru forem a funkcí alarmu coby technického artefaktu a souboru příslušných pokynů, operací a postojů, jež ústí ve specifickém naladění permanentní anticipace. Třebaže považujeme funkci alarmu za odvozenou a sekundární funkci mechanických či elektronických hodin, je ve skutečnosti tím, co moderní konstrukci temporality ustavuje: odměřování intervalu či signalizace času k nějaké (společné) činnosti je nadřazena určování konkrétních časových údajů pohledem na ciferník či displej hodin. Důraz na způsoby indikace a jejich rozhraní (zvon, ciferník, alarm) otevírá možnost historizace specifických způsobů zacházení s ukazateli času, praktik sedimentovaných do gest a rutin, současně technických i sociálních. Jedním z klíčových momentů této historie je posun od převážně auditivního a kolektivního vnímání hodinového času k jeho vizuální a privatizované podobě; druhým pak současnější proměna způsobená proliferací automatizovaných signálů, jež si aparáty vyměňují mezi sebou, mnohdy bez našeho vědomí. Důsledkem této renesance alarmu v prostředí nových médií je stav znepokojené pohotovosti, jejž zažíváme v každodenní interakci s elektronickými zařízeními, současně se ale prosazuje i v širších kulturních, sociálních a politických tendencích, vedoucích k masivnímu generování pravděpodobnostních scénářů ve snaze vyhnout se (očekávané) katastrofě.

Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D, se věnuje výzkumné a pedagogické činnosti v oblastech teorie a dějin fotografie, médií a vizuální kultury na Katedře fotografie FAMU a filosofii a dějinám vědy ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Publikoval mj. Sběrné suroviny: texty a obrazy nedávné minulosti (2009), Kapitoly z dějin a teorie médií (2010), Současné přístupy v historické epistemologii (2013), Je editorem kolektivní monografie Temporalita nových médií (2017) kde se jednotlivé studie zabývají proměnami fenoménu času v médiích jako jsou televize, internet, digitální paměťová úložiště, hudební nosiče a další (Tomáš Dvořák, Irena Reifová, Marek Šebeš, Radim Hladík, Čeněk Pýcha, Filip Vostal a Václav Janoščík). https://cas-cz.academia.edu/tomasdvora

10.4. „Staré“ a „nové“ v literatuře nových médií, Karel Piorecký

Úvodem bude v přednášce tematizována poněkud paradoxní povaha pojmů „nová média“ a „remediace“. Následovat budou sondy do tří oblastí soudobé české literatury,v nichž se vliv nových médií projevil obzvlášť zřetelně: amatérská literatura, prózy na pokračování a romány v dopisech. Akcent bude položen zejména na analýzu těch jevů, které obvykle vnímáme jako typicky novomediální, ovšem v širších diachronních souvislostech se jejich novost ukazuje jako značně relativní. Tyto kontextualizace budou někdy sahat až do hlubin kultury 19. století (tedy nejen internet, ale i telegraf, studentský časopis či čtenářská soutěž ve Hvězdě československých paní a dívek budou předmětem výkladu). Závěrem pak zhodnotíme, co nového v digitální éře zbývá z literatury jako komunikačního systému, pokud z ní odečteme vše pouze zdánlivě nové.

PhDr. Karel Piorecký, Ph.D.(*1978), absolvent bohemistiky a germanistiky na Univerzitě Karlově v Praze a dějiny novější české literatury na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, pracuje v oddělení pro výzkum 20. století a literatury současné Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

24.4. Poznánky k archeologii zvuku a elektronických nástrojů, Milan Guštar,

Mají něco společného nástroje jako jsou Intonarumori, Telharmonium, Dynamophon, Violano, Orgatron, Varitone, Electar, Sonobel, Bellzouki, Pianotron, Guitaret, Bantar, Banjoline, Melotone, Cellulophone, Photona, Choralcelo, Multimonica, Cordovox a Guitorgan? Dějiny záznamu a tvorbě elektronického a elektroakustického zvuku jsou plné vynálezů, které neuspěly na trhu, ale které zůstávají inspirativními počiny v oblasti dějiny médií a hudby. Hlavním tématem přednášky bude stručný přehled dějin vybraných oblastí vědy a techniky a vliv jejich vývoje na principy, metody, postupy a technické prostředky pro generování, zpracování, záznamu, přenosu a reprodukce zvuku a obrazu. Zabývat se budeme i vztahem digitálních a analogových veličin, základními vlastnostmi přenosových kanálů a médií a jejich působením na distribuci a archivaci dat.

Ing. Milan Guštar, Ph.D (HAMU) je hudebník, programátor, konstruktér elektronických zařízení, organolog, pedagog a publicista. Vlastní hudební tvorbě se věnuje již více než třicet let. Autorské skladby, zvukové a multimediální instalace, v nichž jsou často využívány matematické principy a algoritmické postupy, jsou ovlivněny minimalismem. Pro svoje hudební performance a zvukové instalace vytváří videoprojekce, jež citlivě dotvářejí komplexní dojem. Kromě vlastní tvorby se zabývá výzkumem na pomezí vědy, techniky a umění, především matematickými principy v hudbě, teorií tónových soustav, dějinami elektroniky, informatikou, aplikovanou matematikou. Často spolupracuje s předními českými výtvarníky. (www.uvnitr.cz/summasummarum/).

[AN] ALCHEMY OF OUR TIME, Verena Kuni

Reverzní-inženýrsví a 4 kroky k alchemistickému hledání zlata, Jak jsou elektronické nástroje propleteny v složitých sítích, které obsahují elektronický odpad, těžbu, špatné pracovní podmínky, atd.

Prof. Dr. Verena Kuni M.A. působí v oblastech dějin, teoerie umění a mediálních studíí a vyučuje na katedře Visuálních studií na Goetheho Universitě v Frankfurtu na Mohanem. Mezi lety 1995 a 1999, byla spolukurátorkou sekce video umění na Documentary film and Video Festivalv Kasselu. Vydala řadu publikací (print & online) o electronickém umění. Její výzkum se zaměřuje na přesahy mezi hmotnými a mediálními kulturami, média imaginace, technologiemi transformace, DIY, hrami a toys hračnami jako nástroji. Visual Culture at Goethe University, Frankfurt am Main

Jussi Parikka: A Laboratory Fever

Laboratoř jako prostor současného kreativního průmyslu a akademického diskurzu se zdá být hyperbolickou nápodobou vědeckého-modelu: experimentální nastavení specializovaných prostorů výroby. V případě médií a humanitních laboratoří, méně než se věnovat vědě, spíš vyrábět věci. Tento trend proniká do digitálních humanitních věd, do designu a do mediálních oblastí obecně. Vliv laboratoře ve společenských vědách je potřebný, ale je třeba ho také chápat v dějinných souvislostech a z perspektivy kritické analýzy. Přednáška se bude zabývat laboratorní horečkou, která zachvátila proměňující se oblast akademického vzdělávání. To si vynutilo také potřebu přehodnotit některé konkrétní detaily ve společenských disciplínách. To je možná pro někoho podnětem ke změně pohledu, ale charakterizuje i širší zájem o myšlenku laboratoře jako specializovaného prostředí. Laboratoře byly od roku 1980 prezentovány jako prostředí určené k vynalézání budoucnosti (stejně jako Media Lab na MIT). Ale může jít také o prostor pro vynalézání minulosti (Media Archeological Labs) a prostor pro hledání „jiné reality“ - jako ej tomu u některých „kritických“ a „spekulativních“ laboratoří. Co vlastně dělá laboratoř tak inspirativním prostorem?

Jussi Parikka vyučuje na Winchester School of Art, University of Southampton a na University of Turku ve Finsku. Jeho publikace se zabývají spektrem témat relevantních pro kritické porozumění současným technologiím jako prosíťovaná kultura, nebo estetika a archaeologie médií. Je autorem ekologické trilogie Digital Contagions (2007, 2nd. ed 2016), Insect Media (2010) a A Geology of Media (2015), kde se zamýšlí nad environmentálními souvislostmi technické mediální kultury. Publikoval také například What is Media Archaeology (2012). Je editorem publikací Writing and Unwriting (Media) Art History (2015, s Joasia Krysa), věnované Erkkimu Kurenniemimu a spolu-editorem sborníku Across and Beyond: – A transmediale Reader on Post-digital Practices, Concepts, and Institutions (Sternberg Press, 2016, s Ryan Bishopem, Kristofferem Gansingem and Elvia Wilk).

https://jussiparikka.net/

Hanna Rose Shell

Program in Science, Technology, and Society

Massachusetts Institute of Technology

hrshell (at) mit.edu

http://web.mit.edu/~hrshell/www/

pondělí 16.30 - 18.55 h (3 x 45m)

místo: učebna 423 FAMU, Lažanský palác, nebo U1 ve středu večer

únor: zrušeno

20.2. Milos v, a Eric R úvod.

27.2. Milos Vojtěchovský

březen

6.3. Lucie Česálková

13.3. Robert Horvitz

20.3. Matěj Strnad

27.3. Kateřina Svatoňová

duben

3.4. Tomáš Dvořák?

19.4. Karel Piorecký

24.4. MIlan Guštar

květen

Jussi Parika

Hanna Rose Shell

Bernd Herzogenrath Decasia: Matter that ‘Images’?

Mgr. Miloš Vojtěchovský a Doc. Lucie Česálková Ph.D.

lucie.cesalkova@nfa.cz

milos,vojtechovský@famu.cz

http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Archeologie_m%C3%A9di%C3%AD_koncept

Doporučená nebo povinná literatura

Základní literatura

Jussi Parikka: What is Media Archaeology? London, Polity Press, 2012, ISBN: 9780745650265

http://pages.uoregon.edu/koopman/courses_readings/colt607/parikka_what-is-media-archaeology.pdf

Barbara Maria Stafford and Frances Terpak Devices of Wonder: From the World in a Box to Images on a Screen, Getty Foundation

Erkki Huhtamo, Jussi Parikka (eds.): Media Archaeology: Approaches, Applications, and Implications, UC press 2011

Friedrich A. Kittler, Optical media. Berlin Lectures 1999. Cambridge: Polity Press 2010.

Výběr z další literatury

Barbara Büscher – Jana Horáková, Imaginary Spaces. Raum/Prostor - Medien/Média -

Performance/Performance. Praha: KLP 2008.

Tomáš Dvořák, Sběrné suroviny. Texty, obrazy a zvuky nedávné minulosti. Praha: Filosofia 2009.

Thomas Elsaesser, The New Film History as Media Archeology. CiNéMAS, roč. 14, 2004, č. 2-3., s.75-117.

Oliver Grau, MediaArtHistories. Massachusetts: New The MIT Press 2007.

Alison Griffithsová, „Pohyblivé obrazy nebes“. Pohroužení do vesmírného divadla planetária. Iluminace roč. 20, 2008, č. 3 (71), s. 68-106.

Erkki Huhtamo, „Od kybernetizace k interakci: příspěvek k archeologii interaktivity“. Teorie vědy, roč.

26, 2004, č. 2, s. 81-92.

Friedrich A. Kittler, „Gramofon, film, psací stroj“, Teorie vědy, trans. Silvia Vedrödiová, No. 2, Vol. 11, pp 33-55. Translation of the Introduction. Reprinted in Kapitoly z dějin a teorie umění, ed. Tomáš Dvořák, 2010, pp 51-68.

Friedrich A. Kittler, Discourse Networks 1800 / 1900, trans. Michael Metteer with Chris Cullens, Stanford University Press, 1990.

Eric Kluitenberg (ed.), Book of imaginary Media: excavating the dream of the ultimate communication medium. Rotterdam: NAi Publishers 2006.

Jussi Parikka, Digital Contagions: A Media Archeology of Computer Viruses, New York: Peter Lang, 2007

Dieter Daniels, Barbara U. Schmidt (eds.), Artists as Inventors-Inventors as Artists, Hatje Cantz, 2008

http://gebseng.com/media_archeology/reading_materials/Dieter_Daniels-Artists_as_Inventors_and_Invention_as_Art.pdf

Carolyn Marvin, When Old Technologies Were New. Thinking About Electric Communication in the

Late Nineteenth Century. New York and Oxford: Oxford University Press 1988.

Avital Ronell, The Telephone Book. Technology, Schizophrenia, Electric Speech. Lincoln: University of Nebraska Press 1989

William Uricchio, Media, Simultaneity, Convergence. Culture and Technology in an Age of Intermediality. Utrecht: Universiteit Utrecht 1997

Wolfgang Ernst, „Let there be irony. Cultural history and media archaeology in parallel lines". Art History, roč. 28, 2005, 5, s. 582-603.

Wolfgang Ernst, „Medienarchäologie. Eine Provokation der Kommunikationsgeschichte“. In: Habbo Knoch – Daniel Morat (Hg.), Kommunikation als Beobachtung. Medienwandel und Gesellschaftsbilder 1880-1960. München: Fink 2003. s. 37-56.

Siegfried Zielinski, The Deep Time of the Media. Toward an Archaeology of Hearing and Seeing by Technical Means. Cambridge: The MIT Press 2006.

http://gebseng.com/media_archeology/reading_materials/Zielinsky-deep_time_of_the_media.pdf

Siegfried Zielinski – Silvia M. Wagnermaier (eds.). Variantology I. On Deep Time Relations of Art, Science and Technologies. Berlin: Verlag der Buchhandlung Walter König 2005.

Siegfried Zielinski – David Link (eds.). Variantology II. On Deep Time Relations of Art, Science and Technologies. Berlin: Verlag der Buchhandlung Walter König 2006

Siefried Zielinski, Audiovisons. Cinema and Television as Entr’Actes in History. Amsterdam: Amsterdam University Press 1999

Paul DeMarinis, Buried in Noise, Kehrer, 2011

Bruce Sterling: DeadMediaNotebook

Hodnoticí metody a kritéria

Ústní zkouška. Prověřuje znalost odpřednášené látky a povinných studijních materiálů.

Poznámka

Informace o lektorech:

Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D (FAMU)

teorie a dějiny oboru archeologie médií

https://cas-cz.academia.edu/tomasdvorak

Eric Rosenzveig

Mgr. Miloš Vojtěchovský

Time Machines: umění, archeologie, mrtvá média a koncept hlubokého času

hostující

PhDr. Jaroslav Anděl

archeologie myšlení a transdiciplinarita

http://resite.cz/en/conference/jaroslavandel

Ing. Milan Guštar, Ph.D (HAMU)

archeologie elektronických nástrojů

PhDr. Kateřina Svatoňová, Ph.D. FFUK

Archeologie médií v českých zemích. (dějiny virtuálních realit, archeologie médií, audiovizuální alternativy, dějiny optických médií)

http://film.ff.cuni.cz/htm/svatonova.htm

Doc.Lucie Česálková Ph.D.

Archeologie imerze nebo Archeologie interaktivity

NFU oddělení výzkumu lucie.cesalkova@nfa.cz Tel: 778 522 713

archeologie pohyblivého obrazu a audiovizuálních médií

Mgr. Matěj Strnad, NFA

Encyklopedie, knihovny, archivy a vzdělání (poznámky k teorii a praxi archivování)

metody archivace a restaurování mediálního obsahu

http://eea.nfa.cz/cz/tym/matej-strnad/

Robert Horvitz

nelineární dějiny a fenomenologie signálu

http://mujweb.cz/horvitz/index.html

Prof. Dr. Verena Kuni M.A.

[AN] ALCHEMY OF OUR TIME

Visual Culture at Goethe University, Frankfurt am Main.

Dr. Hanna Rose Shell

Program in Science, Technology, and Society

Massachusetts Institute of Technology

hrshell (at) mit.edu

http://web.mit.edu/~hrshell/www/

Jussi Parikka

Technological Culture & Aesthetics at Winchester School of Art (University of Southampton).

https://jussiparikka.net/

Mercedes Bunz

Senior Lecturer at the University of Westminster, London, Multimedia Journalism and Social Media

https://www.westminster.ac.uk/about-us/our-people/directory/bunz-mercedes

Další informace

Pro tento předmět se rozvrh nepřipravuje

Předmět je součástí následujících studijních plánů